7. 9. 2018, Brno

Valentina Lacovich je vědkyní z Mezinárodního centra klinického výzkumu Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně (FNUSA-ICRC) a členkou výzkumného týmu Neurovědy a stárnutí v translační medicíně. Loni získala ocenění od Mezinárodní společnosti na podporu výzkumu Alzheimerovy choroby za svůj výzkum týkající se původu degenerativních onemocnění mozku. Objevila spojitost mezi poraněním mozku a rozvojem neurodegenerativních onemocnění. „Díky ženám, které mě obklopovaly, matkou počínaje, přes babičku až po učitelku, jsem se stala tím, kým jsem dnes,“ tvrdí mladá slovinská vědkyně.

Co ovlivnilo vaše rozhodnutí stát se vědkyní a přivedlo vás k tomuto oboru?
Vždy jsem snila o tom, že jednou budu pomáhat lidem. Nejdříve jsem se chtěla stát lékařkou, během dospívání se však ve mně začala probouzet zvědavost a zájem o různé pokusy. S přírodními vědami mě seznámili rodiče a biologii jsem milovala odjakživa. Poměrně záhy jsem propadla i neurovědě. Pamatuji si, jak jsem se jako dítě dívala na rozhovor s laureátkou Nobelovy ceny Ritou Levi-Montalcini, a to ve mně zanechalo velký dojem. Mluvila o mozku a o tom, jak celý svůj život zasvětila zkoumání, jak lidský mozek funguje. Natolik mě to inspirovalo, že jsem zatoužila přispět svojí troškou. Nejvíc mě ale inspirovala učitelka biologie na základní škole, která jako velmi mladá zemřela na rakovinu. Měla jsem velikou motivaci stát se sama vědkyní. Kromě toho moje babička vždy říkávala, že má ráda genetiku a že bych ten obor měla studovat. Díky ženám, které mě obklopovaly, matkou počínaje, přes babičku až po učitelku, jsem se stala tím, kým jsem dnes, a dala se na vědeckou dráhu.

Čeho chcete ve výzkumu dosáhnout?
Jsem přesvědčena o tom, že všechny vědce v jakémkoli oboru žene kupředu touha pomáhat a být opravdu prospěšný lidem kolem sebe, generacím, které přijdou po nás, a snaha porozumět tomu, jak úžasný stroj lidské tělo je. Pro mě by byl největší úspěch zjistit, jak fungujeme my, a především náš mozek, a přispět k vyřešení ničivého onemocnění, jako je Alzheimerova choroba. Přidat svůj vlastní kousek do skládanky a přiblížit se odpovědím.

Získala jste ocenění pro mladé vědce od Mezinárodní společnosti na podporu výzkumu Alzheimerovy choroby. Co bylo cílem výzkumu?
V zásadě jde o to, co zkoumáme denně, konkrétně o projekt, na kterém s naším týmem pracujeme. Zajímá nás pochopení mechanismu, který spojuje poranění s rozvojem neurodegenerativních onemocnění, neboť z několika studií vyplynulo, že traumatické poranění mozku (TBI) představuje vysoké riziko rozvoje Alzheimerovy choroby v pozdějším věku. Kvůli tomu a kvůli zájmu skupiny porozumět axonálnímu transportu do sebe vše zapadlo.

Co vás na vaší práci těší nejvíc?
Nejraději mám experimentální část. Nejvíce mě baví být v laboratoři a sledovat buňky během pokusů. Dopracovat se k výsledku je však spojeno s mnoha neúspěchy. Někdy je to nesmírně frustrující, protože zpravidla 90 % věcí nefunguje, ale kvůli těm 10 % to za to všechno stojí. Když na něco přijdete, je to nejlepší ocenění, jaké můžete získat.

Proč jste se rozhodla přestěhovat z rodného Slovinska do České republiky?
Šlo trochu o šťastnou náhodu. Nějakou dobu po dokončení Ph.D. jsem působila na Univerzitě v Lublani ve Slovinsku. Moje maminka na jedné akci ve Slovinsku náhodou potkala spolupracovníka doktora Stokina (pozn. Dr. Stokin je šéf FNUSA-ICRC). Navrhl mi, abych poslala svůj životopis, který pravděpodobně zaujal. Poté následoval pohovor přes Skype, který dopadl také dobře, a po něm mi již byla nabídnuta pozice v postgraduálním výzkumu. Poprvé jsem do Brna a do České republiky jela, abych podepsala smlouvu.

Takže Brno jste vůbec neznala. Jak se vám Brno líbí?
Líbí se mi moc. Byla jsem příjemně překvapená, jak je architektonicky podobné Lublani, kde jsem studovala. I v Brně stojí na kopci hrad a městem protéká řeka. Proto jsem se po svém příjezdu ihned cítila jako doma. Brno je místo, kde se cítím bezpečně, můžu se procházet po městě a není tu tolik lidí. Nepotrpím si na velkoměsta, jako je Praha, raději mám menší a klidná místa, která mají úžasnou energii a kde to žije celoročně. Nejvíc se mi v Brně líbí v prosinci, když jsou vánoční trhy a je to romantické. Pak také oceňuji kulturní život, hlavně divadla, protože mám moc ráda operu a balet.

V čem se liší vědecká práce v České republice a ve Slovinsku?
Podle mě je největší rozdíl ve schopnosti získat finanční podporu a granty. To je jedna z věcí, které si nejvíc cením. Slovinsko v tomto ohledu zaostává, v České republice je laťka nastavená velmi vysoko a myslím si, že to je dobře. To každého nutí pracovat velmi tvrdě. Vždy je dobré mít ambice, to vás motivuje jít dál. Česká republika je větší a úspěšnější v získávání grantů, zejména grantů od Evropské unie. To je nesmírně důležité, protože věda je velice drahá a konkrétně lékařské vědy stojí hodně peněz. Nicméně základ mají obě země stejný. Obě mají vynikající univerzity, z nichž vycházejí opravdu dobří vědci, kteří jsou schopni dosáhnout neuvěřitelných profesních úspěchů v zahraničí. Někdy je to škoda, že musíte opustit domov, abyste se dál rozvíjeli.

Mnoho lidí stále věří stereotypu, že ženy ve vědě nejsou tak dobré jako muži. Všimla jste si toho během svých studií nebo vědecké práce?
Je těžké dosáhnout velkých věcí, když k tomu nedostanete příležitost. V průběhu historie musely ženy tvrdě bojovat za svá práva týkající se studia a práce v oborech, jež byly ženám zapovězeny, vědy nevyjímaje. Během své kariéry jsem již zažila diskriminaci na základě pohlaví, což se ale naštěstí mění. Zajímavé je, že vědkyň je mnoho, ale velmi málo jich je ve vrcholovém managementu nebo na místech hlavních výzkumníků. Proto svět vědy ještě stále z velké části řídí muži. Skutečně věřím, že pro ženy je těžší skloubit kariéru s rodinou, což mnohé z nich vede k tomu, aby se vědecké kariéry vzdaly nadobro. Pokud však pilně pracujete a máte rozumné a chápavé mentory, kteří podporují ženy na jejich cestě k pokroku, vše se nakonec obrátí k lepšímu. Ženy ve vědě se musejí neustále prosazovat a těžce bojovat, aby ukázaly, že jsou při dosahování úspěchů stejně schopné jako jejich mužské protějšky. Někdy musíme pracovat více, abychom dosáhly stejných výsledků jako muži, existují však skvělé příklady, které nám pomáhají udržet si motivaci a ukazují nám, že všechno je možné – již jsem se zmínila o Ritě Levi-Montalcini. Pak zde byla Marie Skłodowska-Curie, první žena, která získala Nobelovu cenu, první a jediná žena, která uspěla dvakrát a získala Nobelovu cenu za dva různé vědní obory.

Kontakt pro média:
Ing. Petra Veselá, asistentka ředitele a tisková mluvčí FNUSA, tel. +420 604 121 122, petra.vesela@fnusa.cz
Mgr. Lenka Rudišová, PR manažer FNUSA-ICRC, tel. +420 777 399 005, lenka.rudisova@fnusa.cz