Mezinárodní týmy jsou základem efektivní integrace české a světové vědy. V tom je FNUSA-ICRC na dobré cestě, říká světoznámý biolog Wichterle

Hynek Wichterle je americký biolog českého původu, který působí od roku 2004 na prestižní Columbia University v New Yorku. Zabývá se základním výzkumem buněčné identity, v experimentech s kmenovými buňkami patří ke světové špičce. Jak hodnotí podmínky vědců v Česku, zda uvažuje o návratu do rodné země a kde spatřuje potenciál pro spolupráci s FNUSA-ICRC, se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Před zhruba patnácti lety se Vám podařilo vyrobit motorické nervové buňky z kmenových buněk. Díky tomu jste se dostal blíže k léku, který by u nemocných zabránil postupnému ochabování svalů vedoucímu až ke smrti. Jak Váš výzkum pokračuje?
Moje skupina se zabývá zejména otázkou vývoje nervového systému. Náš mozek je nejkomplexnější orgán, složený z desítek tisíc různých nervových buněk. Nás zajímá, jak jsou tyto buňky specifikovány během embryonálního vývoje, a jak transkripční faktory, které zapínají a vypínají jednotlivé geny, „programují“ identitu nervových buněk. Tento základní výzkum nás přivedl k efektivním způsobům, jak generovat miliony motorických neuronů a dalších typů míšních nervových buněk. To nám poprvé v historii umožnilo experimentovat na motorických neuronech pacientů, kteří trpí amyotrofickou laterální sklerózou.

Existuje tedy nějaký posun v klinickém výzkumu?
Jelikož trvá normálně desítky let, než motorické neurony u pacientů s ALS začnou odumírat, museli jsme najít způsob, jak tento patologický proces v buněčných kulturách urychlit. Zjistili jsme, že motorické neurony jsou zvlášť citlivé na látky, které vedou ke špatnému skládání proteinu. Nyní používáme tento urychlený model ALS k tomu, abychom lépe porozuměli, proč motorické neurony degenerují, a hledáme způsoby, jak zvýšit jejich odolnost.

Dá se tedy odhadnout, kdy bude vynalezen lék, který prodlouží život pacientům s amyotrofickou laterální sklerózou (ALS)?
V tomto ohledu jsem stále opatrný. V minulých letech jsme testovali tisíce látek a podařilo se nám objevit několik z nich, které dokážou odumírání motorických neuronů v buněčných kulturách úspěšně zabránit. Tyto látky, přestože jsou vysoce efektivní při experimentech v miskách, budou muset projít velmi zdlouhavým stadiem dalšího vývoje. Musíme je dále chemicky vylepšit, otestovat na myších modelech a bude třeba zajistit, jestli nejsou toxické nebo nemají nežádoucí vedlejší účinky. Až poté mohou proběhnout klinické zkoušky na lidech. Realita je taková, že většina experimentálních látek v preklinické fázi končí a vůbec se k pacientům nedostane.

Působíte na Kolumbijské univerzitě v NY, trvale žijete v USA. Můžete srovnat podmínky vědců v Česku a v USA?
Je to pro mě těžké posoudit, protože se v českém vědeckém prostředí nepohybuji už několik let, nicméně co jsem měl možnost vidět a slyšet od svých vědeckých kolegů pracujících v Česku, situace není příliš odlišná. Nemyslím si, že existuje nějaký významný rozdíl mezi podmínkami pro vědce v České republice a Americe.

To je pozitivní zpráva. Pokud byste ale měl vyzdvihnout něco, co v Americe lépe funguje?
V Americe jsou univerzity i jednotlivé laboratoře více mezinárodní, což přispívá k jejich lepší integraci do světové vědy a podporuje to užší spolupráci mezi jednotlivými vědeckými skupinami. Na Kolumbijské univerzitě máme stále několik otevřených pozic, na které se snažíme rekrutovat talenty z celého světa. Tato dynamičnost a schopnost přilákat mezinárodní kapacity myslím stále českým univerzitám a ústavům chybí. Nevím, jestli je to spíše problém finanční nebo kulturní.
Nicméně mě příjemně překvapila návštěva Mezinárodního centra klinického výzkumu, kde pracuje téměř třetina zahraničních vědců. Toto je důkaz, že i do Česka je možné přilákat zahraniční výzkumníky a vybudovat mezinárodní pracoviště úspěšně integrované do světové vědecké komunity.

Existuje ještě něco, co mají čeští vědci podobné s americkými kolegy?
Kde vidím minimální rozdíly, je přístrojové vybavení. Jsem až překvapen, jaké přístroje a technologie mají některá česká vědecká centra k dispozici. Dokonce si troufnu říci, že zde v Mezinárodním centru klinického výzkumu máte přístrojové vybavení lepší než my v USA. (smích)

Od roku 1993 žijete v USA. Uvažujete o návratu do Česka?
Ano, o návratu zpět do České republiky přemýšlím. Nicméně po tolika letech není stěhování do Česka triviálním rozhodnutím.

Nicméně tuto možnost nezavrhujete…
Ne, určitě nezavrhuji. Do budoucna, až se děti osamostatní, je to myslím více než reálné.

Vidíte potenciál pro možnou spolupráci s výzkumným centrem FNUSA-ICRC? V čem konkrétně?
Určitě ano. Měl jsem možnost se bavit s několika vědci a výzkumníky z centra a už nyní vidím společná témata a výzkumné oblasti, na kterých můžeme do budoucna spolupracovat. V rámci Centra translační medicíny je hned několik výzkumných týmů, které se zabývají buněčnými procesy, hrajícími důležitou roli v neurodegenerativních onemocněních mozku.