Přednosta Anesteziologicko resuscitační kliniky Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně prof. Vladimír Šrámek se nově stal krajským koordinátorem intenzivní péče pro Jihomoravský kraj. Se svým týmem denně pečuje o pacienty s onemocněním COVID-19 v těžkém stavu. Pro veškerý zdravotnický personál je to obrovská fyzická i psychická zátěž. Práci však berou jako poslání a snaží se udělat vše pro uzdravení nemocných. 

Jak probíhá přijímání takového pacienta?

Nejprve komunikujeme stav pacienta s nemocnicí, ze které přijíždí. Poté je pacient dopraven přímo na vyčleněnou jednotku, a to speciálním koridorem. Pak následuje jeho umístění do boxu na jednotce intenzivní péče. Jinak se jedná prakticky o standardní postupy, na které jsme zvyklí, to znamená klinické vyšetření pacienta, ultrazvukové vyšetření a podobně. Rozdíl je v tom, že zdravotnický personál má na sobě spoustu ochranných pomůcek a postupuje mnohem obezřetněji.

Je vyšetření pacienta pro zdravotníky na ARK nebezpečné?

Nejrizikovější jsou tzv. AGP (aerosol generating procedures), konkrétně tracheální intubace, otevřené odsávání z dýchacích cest, bronchoskopie, provádění tracheostomie, kardiopulmonální resuscitace – tyto činnosti vyžadují nejvyšší ochranu.

Právě dýchací cesty jsou nejvíce zasaženy, pacienti často potřebují plicní ventilaci. Je složité ji „obsluhovat“?

Umělá plicní ventilace zabezpečí základní funkci plic – tedy výměnu plynů v případě, že nefunguje fyziologický způsob spontánní ventilace z důvodů plicních (např. syndrom akutní dechové tísně) nebo mimoplicních (např. paralýza dýchacích svalů). Základním rozdílem mezi umělou plicní ventilací a spontánní ventilací je to, že my – zdraví jedinci – dýcháme negativním podtlakem (roztáhneme při nádechu hrudník a vzduch pasivně proudí do plic), kdežto u umělé plicní ventilace je vzduch pozitivním přetlakem vháněn do plic. Z toho vyplývá i hlavní riziko umělé plicní ventilace – totiž poškození plic vysokými tlaky či objemy. Proto nastavení umělé plicní ventilace zůstalo v Evropě v rukou lékařů, např. v USA může s ventilátory pracovat i speciálně vycvičený střední zdravotnický personál (respiratory therapist).

Jak velký je pro lékaře u vás na klinice rozdíl mezi „běžným“ pacientem a pacientem s COVID-19?

Jednoznačně použití osobních ochranných pomůcek a z toho vyplývající nepohodlnost. Druhá věc – postižení plic může být hodně devastující a pak nastupují tzv. rescue postupy. Nejprve obracení nemocného na břicho = pronační poloha, napojení na mimotělní oběh = ECMO.

Mají zdravotníci obavy, že se nakazí?

Naši zaměstnanci se zachovali příkladně a pochopili svoji roli v této době. Navzájem se podporujeme, snažíme se naučit sami sebe chránit. Strach přirozeně máme. V tomto smyslu obdivuji hlavně náš nelékařský personál, který s COVID+ nemocnými tráví v boxech i řadu hodin.

Co je nyní na vaší práci nejtěžší?

Nejtěžší je očekávaná relativně dlouhá doba tohoto krizového období. Je to obrovský stres – fyzický i psychický.

Před pár dny jste mohli dva pacienty odpojit od plicní ventilace, dá se to považovat za úspěch?

V rámci možností určitě ano. Nemocné se cca během jednoho týdne podařilo stabilizovat a postupně odpojit od ventilátoru, po dalších třech dnech nutné léčby vysokou dávkou kyslíku je bylo možné převést na běžnou léčbu kyslíkovými brýlemi. Funkce ostatních orgánů byla dobrá, nemocní byli mobilizováni, a proto byli přeloženi do intermediární péče zpět do „svých“ nemocnic. Máme z toho pochopitelně radost – dostali se k nám včas a dokázali jsme jim i v obtížných podmínkách věnovat maximální péči, což přispělo ke zlepšení jejich zdravotního stavu. Máme zprávy, že se jim daří dobře a nadále se zlepšují.