Aktuální k 29. 6. 2020

Zpracovala MVDr. Jana Doležalová, Ph.D., Cerebrovaskulární výzkumný tým FNUSA-ICRC

Zpráv o nemoci COVID-19 v posledních měsících přibývá a analýzy systémových databází nemocnic přináší nové informace o průběhu nemoci u různých věkových kategorií. Nedávné studie ukázaly, že průběh onemocnění u dětí a mladistvých se významně liší od průběhu u dospělých ve středním a vyšším věku. Informace přinesl časopis The New England Journal of Medicine, ve kterém dvě nezávislé skupiny výzkumníků popsaly onemocnění jako multisystémový zánětlivý syndrom (MIS-C: multisystem inflammatory syndrome in children).

V první studii se autoři zaměřili na děti a mladistvé, kteří vykazovali klinické příznaky Kawasakiho choroby, syndromu toxického šoku, myokarditidy a potenciálního MIS-C u hospitalizovaných pacientů mladších 21 let. Ze 191 potenciálních případů pozitivních na COVID-19 šlo o 95 pacientů, kteří vykazovali příznaky MIS-C (laboratorně potvrzená akutní nebo nedávná závažná akutní respirační infekce COVID-19) a 4 s podezřením na MIS-C (splněná klinická a epidemiologická kritéria). Z toho 54 % byli muži; věkové rozložení bylo:  31 % ve věku 0 až 5 let, 42 % ve věku 6 až 12 let a 26 % ve věku 13 až 20 let. Pacienti měli horečku nebo zimnici; 97 % mělo tachykardii, 80 % gastrointestinální příznaky, 60 % vyrážku, 56 % infekci spojivky a 27 % změny na sliznicích. Laboratorní nálezy byly obdobné jako u střední věkové kategorie, tj. zvýšené hladiny C-reaktivního proteinu (100 %), d-dimeru (91 %) a troponinu (71 %). Léky na podporu systémového tlaku dostávalo 62 % pacientů, 53 % mělo známky myokarditidy, 80 % bylo přijato na jednotku intenzivní péče a 2 zemřeli. Střední délka hospitalizace byla 6 dní. Zajímavostí v odlišnosti průběhu nemoci je, že v rozmezí šesti týdnů před hospitalizací mělo až 24 % pacientů nemoc kompatibilní s nemocí COVID-19,  38 % bylo v kontaktu s osobou, která měla potvrzené onemocnění COVID-19, a 22 % bylo v kontaktu s osobou, která měla příznaky COVID-19.(zdroj 1)

Do druhé studie byli zahrnuti pacienti, u kterých zdravotní stav vyžadoval hospitalizaci, bylo jim méně než 21 let, měli horečku, která trvala nejméně 24 hodin, laboratorní nález potvrzoval zánět a postižení více orgánů a zároveň byli pozitivní na COVID-19. Ze 186 pacientů, kteří vykazovali příznaky MIS-C bylo 70 % pozitivních na COVID-19, 62 % byli muži a průměrný věk byl 8,3 roku. Poruchy kardiovaskulárního systému mělo 80 % pacientů,  gastrointestinálního systému 92 % pacientů, změny krevního obrazu 76 % pacientů, změny na kůži nebo sliznici 74 % a poruchy respiračního systému 70 % pacientů. Střední délka hospitalizace byla 7 dní. Hospitalizaci na jednotce intenzivní péče potřebovalo 80 % pacientů, 20 % dostalo mechanickou ventilaci, 48 % dostalo léky na podporu systémového tlaku a 4 pacienti zemřeli. Změny na srdečních cévách (aneuryzma) mělo 8 % pacientů a 40 % mělo klinické příznaky Kawasakiho choroby. Většina pacientů (92 %) měla zvýšené hodnoty alespoň čtyř biomarkerů označujících zánět. Nejčastěji byl zvýšený C-reaktivní protein, zvýšený počet lymfocytů, snížené množství albuminu a zvýšené množství fibrinogenu. Až polovina pacientů měla zvýšené hladiny troponinu (pozn. troponin se v krvi u zdravých pacientů nevyskytuje). Většina pacientů byla hospitalizováná z důvodu MIS-C 1 až 2 týdny po infekci COVID-19.(zdroj 2)

Multisystémový zánětlivý syndrom u dětí spojený s COVID-19 vedl k vážným a život ohrožujícím onemocněním (hyperzánětlivý syndrom s dermatologickými, mukokutánními, gastrointestinálními projevy a srdeční dysfunkcí) u dříve zdravých dětí a mladistvých.

Zdroj 1: Dufort EM, Kourmans EH, Chow EJ, et al. Multisystem Inflammatory Syndrome in Children in New York State. The NEJM, published online June 29, 2020. DOI: 10.1056/NEJMoa2021756. 

Zdroj 2: Feldstein LR, Rose EB, Horwitz SM, et al. Multisystem Inflammatory Syndrome in U. S. Children and Adolescents. The NEJM, published online June 29, 2020. DOI: 10.1056/NEJMoa2021680. 

Aktuální k 19. 6. 2020

Zpracoval Mgr. Jan Bobek, Ph.D., Cerebrovaskulární výzkumný tým FNUSA-ICRC

Dne 19. 6. 2020 zveřejnil prestižní časopis The Journal of the American Medical Association Cardiology článek, ve kterém autoři popisují, jaké charakteristiky pacientů jsou spojeny se vznikem srdečních zástav a následnou úmrtností v průběhu pandemie nemoci COVID-19 ve městě New York.

Autoři v rámci této průřezové populační studie zaznamenávali pacienty, kteří byli oživováni po srdeční zástavě mezi 1. březnem až 25. dubnem roku 2020. Získaná data pak srovnávali se záznamy z 1. března až 25. března roku 2019.

Do analýzy charakteristik, které přispívají k rozvoji srdečních selhání v době pandemie, bylo zahrnuto celkem 5325 pacientů. 56 % z nich tvořili muži, průměrný věk pacienta byl 71 let. 3989 pacientů bylo vyšetřováno v průběhu pandemie Covid-19 a zbylých 1336 prodělalo srdeční zástavu ve stejném období v roce 2019.

Ve sledovaném období v roce 2020 zaznamenaly nemocnice v New Yorku celkem 17 188 úmrtí v souvislosti s nemocí COVID-19. Avšak i výskyt srdečních zástav mimo nemocnici byl v roce 2020 trojnásobný oproti roku 2019. Co se týče charakteristik, vykazovali pacienti v roce 2020 průměrně o 4 roky vyšší věk (72 let v roce 2020 oproti 68 letům v roce 2019), a měli méně pravděpodobně bílou barvu kůže (20 % pacientů v roce 2020 oproti 33 % v roce 2019). Častěji trpěli vyšším krevním tlakem (54 % v roce 2020 oproti 46 % v roce 2019), cukrovkou (36 % v roce 2020 oproti 26 % v roce 2019) a fyzickým postižením (57 % v roce 2020 oproti 48 % v roce 2019). Ve srovnání s rokem 2019 se v období pandemie nemoci COVID-19 zvýšila i pravděpodobnost výskytu přidružených srdečních obtíží a snížila se šance na spontánní obnovení krevního oběhu po srdeční zástavě (18 % v roce 2020 oproti 35 % v roce 2019).

Množství srdečních zástav mimo nemocnici a následných úmrtí se během pandemie COVID-19 ve srovnání se stejným obdobím předchozího roku výrazně zvýšilo. Toto zvýšení bylo spojeno s vyšším věkem, jinou, než bílou barvou kůže, vysokým krevním tlakem, cukrovkou, fyzickým postižením a přidruženými srdečními poruchami pacienta. Autoři také předkládají hypotézu, že identifikace pacientů s největším rizikem vzniku srdeční zástavy během pandemie nemoci COVID-19 by měla umožnit včasné a cílené intervence v ambulantním prostředí, které by mohly vést ke snížení úmrtnosti pacientů.

Zdroj: Lai PH, Lancet EA, Weiden MD, et al. Characteristics Associated With Out-of-Hospital Cardiac Arrests and Resuscitations During the Novel Coronavirus Disease 2019 Pandemic in New York City. JAMA Cardiol. Published online June 19, 2020. doi:10.1001/jamacardio.2020.2488

Aktuální k 8. 6. 2020

Zpracoval Mgr. Jan Bobek, Ph.D., Cerebrovaskulární výzkumný tým FNUSA-ICRC

Dne 8. 6. 2020 zveřejnil prestižní časopis The Journal of the American Medical Association report, ve kterém autoři analyzují výskyt multisystémového zánětlivého syndromu u dětí a adolescentů, kteří se nakazili nemocí COVID-19 ve městě New York.

Proč studie vznikla?

Nemoc COVID-19 byla u dětí identifikována jen vzácně. Celosvětová data o dětských pacientech však naznačují, že by nákaza touto nemocí mohla mít souvislost s rozvojem zánětlivého syndromu podobného Kawasakiho nemoci či syndromu toxického šoku u dětí a mladistvých.

Kdo byl do studie přijat?

Do studie byli zahrnuti pouze pacienti mladší 21 let, kteří byli hospitalizováni v Irvingově centru zdravotní péče Kolumbijské nemocnice nebo v Newyorské-presbyteriánské dětské nemocnici Morgana Stanleyho v New Yorku mezi 18. dubnem a 5. květnem 2020. Zařazení pacienti prodělali infekci původcem nemoci COVID-19 a navíc museli trpět dlouhodobou horečkou, systémovým zánětem, šokem, orgánovou dysfunkcí nebo příznaky podobnými Kawasakiho nemoci či syndromu toxického šoku. Infekce virem nemoci COVID-19 byla prokázána imunologickými (u 9 pacientů) nebo molekulárně biologickými (u 8 pacientů) metodami.

Co se podařilo zjistit?

Autoři vyšetřili 17 pacientů ve věku 1 až 16 let. 14 jich bylo před nákazou naprosto zdravých, 3 trpěli slabým astmatem. Všichni pacienti vykazovali horečku, která trvala v průměru 5 dní. 14 z nich trpělo trávicími obtížemi a jednomu byl diagnostikován zánět tenkého střeva. 12 pacientů mělo kožní vyrážku, 11 prodělalo zánět spojivek a 9 mělo zarudnutí či otok v oblasti rtů.

V době přijetí do nemocnice trpěli 3 pacienti nedostatkem kyslíku a 13 z nich bylo ve stavu šoku. 14 pacientů vykazovalo nestandardní nález při vyšetření hrudníku. 8 pacientů splnilo diagnostická kritéria pro Kawasakiho nemoc a dalších 5 je splnilo částečně.

Při testování krve měli všichni pacienti zvýšené zánětlivé ukazatele a 12 z nich mělo snížené množství zralých bílých krvinek. 11 pacientů pak vykazovalo zvýšené množství nezralých bílých krvinek. Další ukazatele byly zvýšeny u 14 (troponin T), 15 (NT-proBNP) a 16 (IL-6) pacientů.

Stav 15 pacientů vyžadoval hospitalizaci na dětské jednotce intenzivní péče, u 10 z nich byly využity léky na podporu krevního oběhu. Ani u jednoho z pacientů však nebylo potřeba využít mechanické podpory dýchání.

14 pacientů bylo léčeno protizánětlivými léky a u 16 z nich byly identifikovány nespecifické změny v převodním systému srdečním při použití elektrokardiografie (EKG). 11 pacientů vykazovalo změny při vyšetření srdce pomocí ultrazvuku (echokardiografie). U všech pacientů s výjimkou jednoho se tyto změny postupně mírnily.

Co z toho vyplývá?

U 17 dětí a adolescentů, kteří byli před nákazou nemocí COVID-19 zcela nebo téměř zdrávi, se rozvinulo zánětlivé onemocnění, které se částečně podobá Kawasakiho nemoci a syndromu toxického šoku. Příčinou tohoto onemocnění je pravděpodobně zvýšené vylučování signálních molekul ze skupiny cytokinů (např.: IL-6 a IL-10), ke kterému dochází i v případě Kawasakiho nemoci. Signální molekuly typické pro náhlé plicní infekce naopak zvýšené vylučování nevykazují (TNF- α a IL-13), z čehož lze usuzovat, že virus nemoci COVID-19 může způsobovat i jiná onemocnění. Tomu napovídají i změny nalezené při srdečních vyšetřeních.

Autoři však uvádějí, že jejich studie je limitovaná nízkým počtem vyšetřených pacientů, pouze krátkodobým pozorováním a nemožností prokázat, že je virus nemoci COVID-19 přímou příčinou těchto symptomů.

Zdroj: Cheung EW, Zachariah P, Gorelik M, et al. Multisystem Inflammatory Syndrome Related to COVID-19 in Previously Healthy Children and Adolescents in New York City. JAMA. Published online June 08, 2020. doi:10.1001/jama.2020.10374

Aktuální k 18. 6. 2020

Zpracovala Mgr. Martina Sittová, Ph.D. Cerebrovaskulární výzkumný tým FNUSA-ICRC

Dne 18. června 2020 publikoval přestižní časopis Americké medicínské společnosti (JAMA) odborný článek, který se věnuje anosmii. Anosmie (ztráta čichu) a hyposmie (snížená schopnost cítit) se označují jako dysfunkce čichu nebo schopnosti vnímání pachů.

Schopnost cítit je komplexním procesem, který zahrnuje nos a mozek. Když vzduch pronikne do nosu, molekuly pachu se navážou na receptory čichových nervů. Tyto nervy se nachází ve specializované výstelce horní části nosní dutiny zvané čichový epitel. Stimulace těchto nervů způsobuje jejich schopnost přenášet signál do mozku, kde se zpracovává na pach, který člověk dokáže rozpoznat a identifikovat.

Příčiny poruch čichu

Poruchy vnímání pachů jako je anosmie, postihuje v USA asi 15 lidi z tisíce a častěji se vyskytují ve vyšším věku. Některé běžné příčiny zahrnují sinonazální poruchy, jako jsou alergická rýma (senná rýma), nosní polypy, trauma hlavy a infekce, jako jsou virová onemocnění. Anosmie může být také vrozená (přítomná od narození), idiopatická (bez známé příčiny) nebo může souviset s demencí např. u Parkinsonovy anebo Alzheimerovy choroby. Byly také zaznamenány náhlé anosmie, někdy při absenci dalších příznaků jako jeden z markerů onemocnění COVID-19, což je infekce způsobená koronavirem SARS-CoV-2.

Diagnóza

Poruchy čichu se mohou objevit náhle, například po virové nemoci nebo traumatu, nebo postupně. Diagnóza začíná obvykle vlastním hlášením pacienta, ačkoli ne všichni pacienti, kteří mají měřitelnou dysfunkci čichu, si to uvědomují. K určení příčiny se může lékař zeptat na nedávná onemocnění nebo poranění hlavy a obličeje. Dále se může zeptat na to, kdy byla poprvé snížená schopnost čichu zaznamenána, a jestli existují i další příznaky. Vyšetření může zahrnovat nosní endoskopii pro hledání obstrukčních příčin, jako jsou polypy nebo otoky nebo zobrazování, jako je počítačová tomografie nebo magnetická rezonance. Pacient může být také požádán, aby provedl testy k identifikaci běžných pachů, aby se určila závažnost čichové dysfunkce. Vzhledem k tomu, že v diagnostických kritériích pro COVID-19 je zahrnuta dysfunkce čichu s akutním nástupem, může být pacient podroben testům na SARS-CoV-2 a lékaři by měli během vyšetření nosit osobní ochranné pomůcky.

Léčba

Léčba čichové dysfunkce závisí na příčině. Až dvě třetiny případů s virovým onemocněním se vyřeší samy. Během pandemie COVID-19 mohou být pacienti požádáni, aby se pro ochranu ostatních sami izolovali po dobu asi 2 týdnů nebo dokud nebyli testováni na SARS-CoV-2. Případy související s nosní obstrukcí (polypy, alergická rýma) vyžadují léčbu těchto základních příčin. Čichový trénink, který zahrnuje každodenní vystavení souboru běžných pachů, je další možností léčby. Aktuálně probíhá další výzkum schopnosti regenerace poškozených čichových neuronů (nervových buněk) a role léků, které to podporují.

Schopnost cítit také přispívá ke kvalitě života člověka. Pokud máte pocit, že se vaše kvalita života snížila kvůli snížené schopnosti vnímat pachy, promluvte si s lékařem. Z důvodu bezpečnosti by lidé, kteří ztratili čich, měli používat požární a plynové hlásiče a neměli jíst potraviny po uplynutí doby trvanlivosti.

Zdroj: Huynh, P.P., Ishii, L.E. and Ishii, M. What is anosmia? JAMA, June 18, 2020 doi:10.1001/jama.2020.10966

Aktuální k 15. 6. 2020

Zpracovala MVDr. Jana Doležalová, Ph.D., Cerebrovaskulární výzkumný tým FNUSA-ICRC

Pandemie nemoci COVID-19 vyvolala celosvětovou krizi a samozřejmě inspirovala k hledání preventivních a léčebných postupů závažné infekce. Kromě vývoje vakcín směřuje výzkum také na využití nových antivirových substrátů nebo infuzí rekonvalescentní plazmy od dárce. Monoklonálním protilátkám je věnována menší pozornost, i když tyto neutralizační protilátky jsou klíčovou součástí ochranné imunity u většiny virových onemocnění. Neutralizující monoklonální protilátky proti COVID-19 mají potenciál jak pro terapeutické, tak pro profylaktické využití a mohou pomoci při navrhování a vývoji vakcíny.

Monoklonální protilátky je možné získat od pacientů, kteří překonali nemoc COVID-19 nebo tak jako proti jiným virům, imunizací humanizovaných myší. Moderní metody umožňují rychlou selekci specifických myších B buněk (B-lymfocyty neboli paměťové buňky), a tak získání genů pro těžký a lehký řetězec imunoglobulinů, které mohou být exprimovány za vzniku monoklonálních protilátek, obvykle ve formě IgG (imunoglobuliny typu G).

Hlavním cílem neutralizujících monoklonálních protilátek je povrchový glykoprotein viru COVID-19, který během infekce umožňuje vstup virů do hostitelských buněk, a to navázáním na angiotensin-konvertující enzymový receptor 2 (ACE 2). Ten je přítomný na mnoha typech buněk, ale neutralizující monoklonální protilátky tento děj blokují. Poslední výzkumy ukazují, že kromě vrcholové časti virového glykoproteinu se mohou monoklonální protilátky navázat i na jiné části tohoto proteinu. Účinnost neutralizujících monoklonálních protilátek se ověřuje pomocí in vitro testů na buněčných kulturách, což je důležitý atribut používaný při výběru monoklonálních protilátek s potenciálním použitím pro klinické testy.

Klinická užitečnost monoklonálních protilátek

Monoklonální protilátky proti COVID-19 mají potenciál pro prevenci i léčbu infekce. Výhody byly prokázány na zvířecích modelech (testy SARS a MERS). Většina lidí zotavujících se z infekce COVID-19 si vytvoří buněčnou a humorální imunitní odpověď. A právě v rámci této odpovědi se tvoří i protilátky. Podávaní rekonvalescentní plasmy pacientům s těžkým průběhem COVID-19 snížilo množství pacientů vyžadujících plicní ventilaci. Avšak jsou nutné další testy, protože rekonvalescentní plazma přináší i mnoho rizik (např. potenciální kontaminaci infekčními agens, riziko transfuzních reakcí, cirkulační přetížení). Nicméně úspěchy dosažené při využití plazmy inspirují vývoj a použití monoklonálních protilátek.

Léčba monoklonálními protilátkami

Jak již bylo zmíněno výše, monoklonální protilátky se používají při k léčbě nebo prevenci infekčních chorob – respirační syncytiální virus, antrax a Clostridioides difficile. Také testy monoklonálních protilátek na virus Ebola vedly ke snížení úmrtnosti, zejména pokud byly použity během časného nástupu infekce.

V této době je již připraveno několik monoklonálních protilátek proti COVID-19 a budou použity do klinických studií během léta 2020. Studie budou zahrnovat léčbu pacientů s infekcí COVID-19 s různým stupněm onemocnění, aby se zabránilo progresi onemocnění. Vzhledem k dlouhému poločasu většiny monoklonálních protilátek (přibližně 3 týdny u IgG) by měla postačovat jediná infuze. Protože většina pacientů s infekcí COVID-19 (pokud nejsou v pokročilém věku nebo s dalšími onemocněními) se zotaví i bez léčby, i když s různou rychlostí, což zdůrazňuje potřebu studovat monoklonální protilátky u pacientů, u nichž je nejpravděpodobnější úspěšnost při zahájení včasné léčby monoklonálními protilátkami. Omezením monoklonálních protilátek pro léčbu COVID-19 je neznámá biologická dostupnost pasivně přestoupených IgG do tkání postižených onemocněním, zejména do plic. Dalším omezením je virová diverzita, takže bude důležité sledovat výskyt rezistentních virových mutací pod selektivním tlakem léčby monoklonálními protilátkami. Proto byly vybírány protilátky, které cílí na konzervativní (málo proměnné) oblasti virového proteinu.

Prevence

Účinná vakcína je nezbytným řešením pandemie COVID-19. Ačkoli proces vývoje vakcíny obecně trvá roky nebo dokonce desetiletí, současné úsilí o výběr vhodné vakcíny z několika kandidátů umožní zkrátit vývojový proces na 12 až 18 měsíců. Monoklonální protilátky poskytují alternativní cestu pro prevenci COVID-19. Pasivní infuze monoklonálních protilátek jako profylaxe před expozicí nebo po expozici může nabídnout okamžitou ochranu před infekcí, která by mohla trvat týdny nebo měsíce. Moderní technologie dokonce umožňují prodloužení poločasu monoklonálních protilátek, a tak poskytnout potenciální ochranu po měsíce.

Ještě jeden fakt nahrává monoklonálním protilátkám. Tvorba imunity pomocí vakcinace trvá týdny, kdežto pasivní imunita pomocí protilátek je rychlá a použitelná ve zdravotnických zařízeních nebo v ohniscích nákazy. Monoklonální protilátky podávané obyvatelům pečovatelského domu během vypuknutí mohou pomoct k omezení progrese nemoci během časné infekce (nedetekovatelná fáze). Navíc starší jedinci a ti, kteří mají další komorbidní stavy, nemusí po vakcinaci vytvořit dostatečnou ochrannou odpověď, a proto u nich mohou být pro zajištění ochrany použity monoklonální protilátky.

Limity

Ačkoli existuje několik studií s využitím monoklonálních protilátek, hodnocení jejich účinnosti není jednoduché. Mnoho pacientů se uzdravuje už v časné fázi infekce, takže není rozdíl proti placebu. Stejně může být obtížné prokázat přínos u pacientů se závažnější formou onemocnění, u kterých může být zánět a koagulopatie (krvácivé stavy) závažnější než replikace viru. Další potenciální výzvou je schopnost produkovat dostatečné množství monoklonální protilátky. Ačkoli to bude ovlivněno požadovanou dávkou a může se lišit pro prevenci a pro léčbu, současná komerční výrobní kapacita může pravděpodobně produkovat miliony dávek ročně.

Závěrem lze konstatovat, že stanovení terapeutické nebo profylaktické účinnosti monoklonálních protilátek by bylo velkým pokrokem v kontrole pandemie COVID-19.

Zdroj: Marovich M, Mascola JR, Cohen MS. Monoclonal Antibodies for Prevention and Treatment of COVID-19. JAMA, published online June 15, 2020. doi:10.1001/jama.2020.10245.

Aktuální k 17. 6. 2020

Zpracovala MVDr. Jana Doležalová, Ph.D., Cerebrovaskulární výzkumný tým FNUSA-ICRC

Nedávná studie publikovaná v časopise The New England Journal of Medicine se zabývá onemocněním COVID-19 z jiného úhlu. V rozsáhlém projektu zahrnujícím 1610 pacientů s těžkým průběhem nemoci a 2205 kontrolních pacientů z Itálie a Španělska se zaměřili na genom (DNA) pacientů a hledali tak možnou souvislost potenciálních genetických faktorů a zvýšené citlivosti k infekci COVID-19.

Autoři analyzovali celkem 8 582 968 jedno-nukleotidových polymorfismů a provedli metaanalýzu dvou případových kontrolních panelů. Z analýz vyplynulo, že u pacientů, u kterých identifikovali shluky genů (lokusy 3p21.31 a 9q34.2), se rozvinulo respirační selhání COVID-19.  Tento výsledek byl stejný pro pacienty z Itálie i Španělska. Zjistili také potenciální vliv krevních skupin. Asociační signál v lokusu 9q34.2 (část genomu) se shodoval s lokusem krevní skupiny ABO. Analýza zaměřená na krevní skupinu ukázala vyšší riziko v pro krevní skupinu A než u jiných krevních skupin a ochranný účinek v krevní skupině 0 ve srovnání s jinými krevními skupinami (viz obrázek).

covid-genom

Převzato z Ellinghaus et al., The NEJM, 2020. Manhattanův graf asociačních statistik. Červená přerušovaná čára označuje práh genomu pro významnost hodnoty P menší než 5 × 10−8.  šipky vyznačují lokusy asociované s genetickou předispozicí k respiračnímu selhání a ke krevním skupinám AB0.

Zdroj: Ellinghaus D, Dgenhardt F, Bujanda L., et al. Genomewide Association Study of Severe Covid-19 with Respiratory Failure. The NEJM, published online, June 17, 2020. DOI: 10.1056/NEJMoa2020283