Práce nelékařského zdravotnického personálu na jednotkách intenzivní péče byla vždy považována za náročnou. Při péči o pacienty s onemocněním COVID-19 v těžkém stavu je však ještě mnohem náročnější. Své o tom ví dlouholetá vrchní sestra Anesteziologicko resuscitační kliniky Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně Renata Vyhlídalová, která říká: „Je to jiné…“

V čem jiné?

Museli jsme úplně změnit zavedený chod pracoviště. Pro snížení rizika přenosu infekce mezi personálem jsme nově sestavili týmy, které se nebudou zbytečně potkávat. Zrušili jsme lékařské i ošetřovatelské vizity, ranní hlášení lékařů, pravidelné vzdělávací akce pro zaměstnance kliniky, provozní porady a mnoho dalšího. Vzhledem k nově vytvořeným bariérám jsme museli jinak nastavit organizaci práce i přenos informací mezi vedením kliniky a pracovníky. Co je stejné, jsou pacienti, kteří nás potřebují.

Co vlastně obnáší práce sestry s Covid+ pacientem v těžkém stavu na izolaci?

Někdy trochu nervozity, aby vše provedla správně a neohrozila sebe ani ostatní v týmu. Pak je také velmi důležité s lékařem vytvořit plán péče a sladit vše tak, aby čas strávený uvnitř izolačního boxu byl co nejproduktivnější. A především obnáší práci s pacientem – provádění částečné nebo celkové toalety, polohování na boky, na břicho, rehabilitaci… To je sama o sobě fyzicky těžká činnost. Když k tomu ještě připočtete ochranné prostředky, tedy plášť, čepici, brýle nebo štít, někdy obojí, a těsnící respirátor, ve kterém se špatně dýchá, je to náročné. Navíc se cítíte jako zabalená do igelitu. Tenhle výraz se už u nás zaužíval. „Jdu do igelitu.“ (smích)

Jak funguje spolupráce sestry a lékaře?

V našem oboru byla profesní spolupráce sestry a lékaře vždy nadstandardní. Možná je to tím, že se jedná o náročnou, vysoce specializovanou práci a lékaři vědí, že se na sestru musí a mohou spolehnout. Taky si její práce váží. Funguje to stejně i naopak. Aktuální situace u nás dočasně setřela některé hranice při výkonu práce. Není neobvyklé vidět budoucí lékaře, jak dělají práci sanitářek, není neobvyklé, že lékaři pomáhají u celkových toalet pacientů nebo při polohování. A sestry, když už jsou uvnitř izolace, rovnou provedou i úklidové práce.

Máte strach z nákazy?

Myslím, že se bojíme všichni, ale nesmí nás to ochromit. Asi nejhorší byl čas, kdy jsme připravili lůžka a novou organizaci pracovišť na příjem nejtěžších Covid+ pacientů, a čekali jsme na toho prvního. V tom čase nám všem běžely hlavou různé myšlenky typu ano, mohu se nakazit a mohu mít i komplikovaný průběh nemoci, ano, může se stát, že nakazím své blízké, nebo že když udělám chybu, mohu nakazit tým kolem sebe… Zároveň jsme si ale všichni říkali – a kdo o tyhle pacienty bude pečovat, když ne já, která na to mám vzdělání a praxi? Musím zdůraznit, že nikdo z našich sester, záchranářů a lékařů nikdy neodmítl žádné pacienty ošetřit! Ale jak se říká, bez strachu není hrdinství.

Hraje roli v této situaci i fakt, jaký jste kolektiv?

Současnou situaci není možné zvládnout bez dobrého týmu. Sebelepší přednosta, primář, lékař nebo vrchní sestra nedokážou sami nic. Bez staničních sester, všeobecných sester, zdravotnických záchranářů, sanitářek, techniků ze všech úseků naší kliniky bychom péči o pacienty – ať už s infekcí nebo bez ní – nikdy nezvládli. Za to patří všem obrovský dík!

Přinesla vám pandemie koronaviru i něco pozitivního?

Dá se říct, že nás to víc stmelilo, a že jsme se více odhalili jako lidé. V těchto situacích si více všímáte lidí kolem sebe a snažíte se jim porozumět anebo pomoci. A nám sestrám a všem zdravotníkům nejvíc pomáhá i to, že na nás lidé za branami nemocnice myslí. Z celého srdce jim za to děkuji!